Červen 2014

Faleš a lež

22. června 2014 v 0:22 | já |  Básničky
Ztrácíš se v mé mysli, jako stín v mém srdci
jsi moje pravá tvář, schováná u vnitř sebe
samé nevidíš se, ale já vím,že tam jsi
teď masku na tváři máš a na svět s úsměvem hledíš
na ten svět který tvá tvář vnímá jinak
nepřiznáváš si to co pravda je.

Už dozněla slova má a ty teď víš že moje pravda
na povrh vyšla, tak rychle jako pád tvé masky
co na zemi se rozlehl v pouhé sekundě.
V tu chvíli jsi strnula jako natažená struna
a já ti musel ruku podat,protože jsem netušil jestli ses už vzpamatovala
V tom za ruku ses mě chytila a v zápětí zase strnula
když do očí ses mi dívala a temnotu v nich viděla

Hned jsem věděl, že pochybuješ nade mnou
ale neodvážil jsem se slova, dostal jsem z tebe strach
aby jsi zase tu masku ze země nevzala, a lež s falší tě tak nemohly
znova polapit ve spárách svích. Uvolnila si se a
podívala se na směr kudyma jsem tě chtěl vzít.
Usmála ses a já poznal, že naší cestě za pravdou nic nestojí.

Vešly jsme do zahrad, kde cestičku tvořily kameny v zemi
po okrajích cestičky rostli malé zelené keříky na kterých,
právě rostli poupata. S užaslým výrazem ve tváři z ní
slehl strach. Kráčeli jsme tou cestičkou, až k jasně bílému velkému altánku,
který zdobily nejkrásnější druhy barevných květů.
Uvnitř se nacházela lavička se stolečkem obojí bylo fascinující a z ratanu.
Když jsem jí pobídl, aby se posadila usmála se a řekla.
Ta krása a to všechno to nejsem já, ale ty dovedl jsi mě,
abych svou masku lží a faleše odhodila,
ale přitom oba víme, že co vidím je jen sen a ty jsi má fantazie
toho všeho co chci aby bylo. Ale není.